Daně jsou obvykle definovány jako povinná státem nařízená a
vymahatelná nevratná platba do státního rozpočtu. Je tedy třeba, aby daně byly
zakotveny zákonem a kromě způsobu jejich výpočtu a výběru byly stanoveny také
příslušné sankce.
V České republice se daně tradičně člení do dvou skupin, a to na
daně přímé a daně nepřímé.
Přímé daně jsou takové, u nichž lze jednoznačně určit
osobu (daňový subjekt), který daň bude platit – z jehož příjmu či
majetku se daň odvádí. Mezi přímé daně patří daně z příjmů, daň
z nemovitostí, daň silniční a „trojdaní“ – tj. daň
dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí.
U nepřímých daní nelze ve většině případů určit osobu,
která daň v konečné fázi zaplatí, lze určit jen osobu (daňový subjekt),
který daň odvádí. Nepřímé daně jsou stanoveny jako přirážka k prodejní ceně
zboží a služeb a jsou součástí této ceny pro konečného spotřebitele. Klasickým
případem nepřímých daní jsou spotřební daně a daň z přídané hodnoty.
Mluvíme-li o daních, je třeba zmínit dva důležité pojmy, a to je
poplatník daně a plátce daně.
Poplatník daně se vyskytuje prakticky pouze u daní
přímých. Jde o osobu, jehož příjem či majetek je přímo dani podroben.
Naopak plátce daně se vyskytuje především u daní
nepřímých (ale známe i plátce daně u daní přímých, např. u zálohy
na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků).
Plátcem je tedy potom osoba, která daň vybírá a odvádí státu pod svou majetkovou
odpovědností.
Na tomto místě stojí za zmínku ještě pojem správce daně, což
je instituce, která je pověřena správou a výběrem daní. U nás jsou to
především finanční úřady, správcem daně ale může být rovněž celní úřad (při
výběru cla, popř. i DPH u dovozu) či úřad města či obce (například
u místních poplatků).
O daních se účtuje v účtové skupině 34. Některé
daně – zejména daň silniční či daň z nemovitostí – jsou pro
podnik také nákladem a o tomto nákladu účtujeme v účtové skupině
53.
